Nostalgie - stará verze webu věnovanému filmu Pán Prstenů | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| 28.6. 2003 19:18:52 | watcher | Já a kniha: Četl několikrát |
| Dvě věže Film Dvě věže je zdařilým pokračováním Společenstva prstenu. Je ale temnější, akčnější a postrádá i poetičnost prvního dílu. Rozhodně ho nepovažuji za lepší film než Společenstvo prstenu. Režisér se zde ještě více odchýlil od knižní předlohy, což bylo určitě ke škodě filmu, na druhé straně změny jistě přispěly ke komerčnímu úspěchu. Postavení P. Jacksona bylo asi velmi obtížné a myslím, že se s provedením díla vyrovnal dobře – musel citlivě balancovat mezi dvěma póly: na jedné straně neúprosným tlakem na finanční úspěch filmu, na druhé straně určitě nechtěl zklamat fanoušky J.R.R.Tolkiena. Kdyby natočil příběh přesně podle knihy, jednalo by se nepochybně o nádherný film, který by nadchl srdce fanoušků, ale nedostavil by se zdaleka takový komerční úspěch. Film musel přitáhnout miliony diváků, kteří třeba knihu nikdy nečetli a musel se přizpůsobit vkusu průměrného diváka – především vzít v úvahu, co takový divák, který přijde jen ze zvědavosti, v hledišti pojídá popcorn, pije colu a přitom ještě stačí sledovat display mobilu, vlastně chce vidět. Rozhodně chce vidět akci, jednu za druhou, chce vidět boj, drsné muže, krásné ženy a k tomu také nějaký ten milostný příběh. Mnoho z nich není na nějaké myšlenky ve filmu zvědavých, někteří by nejspíše žádnou myšlenku nepoznali, ani kdyby na ně zavolala. I takovým se musel film přizpůsobit. Myslím, že režisér se s tímto velkým problémem vyrovnal velmi dobře a od příznivců knihy si zaslouží shovívavost ve chvílích, které neodpovídají zrovna jejich vkusu. Napojení obou dílů filmové trilogie je geniální – ve Frodově snu znovu vidíme nejdramatičtější okamžiky prvního dílu a ještě trochu více – boj Gandalfa s Balrogem. Logicky druhý díl pokračuje linií, kde první skončil, rozvíjením příběhu nyní osamělého Froda a Sama. Brzy k nim přibude ještě Glum v podání A. Serkise, čímž vznikne nejlepší herecký tým tohoto dílu. Protože je však film zřejmě z komerčních důvodů sestříhán na samu hranici únosnosti, rychle se přeneseme do další dějové linie, do putování Aragorna, Legolase a Gimliho. Tuto linii ve filmu pokládám za nejslabší jak z hlediska příběhu samotného, tak především z hlediska hereckého ztvárnění rolí. Poslední dějovou linií, opět výrazně zkrácenou, je příběh Pipina a Smíška, kteří byli uneseni skřety. Domnívám se, že obě linie, Froda a Sama a dále Pipina a Smíška, byly maximálně zkráceny, aby byl dán co největší prostor skupině kolem Aragorna, která do filmu přináší nejvíce akčních scén a nejlépe tak vyhovuje vkusu průměrných diváků. Určitě je to škoda, nadějí pro fanoušky knihy snad může být rozšířené DVD TTT, které má být delší až o 40 minut než filmová verze, a doufám, že bude obsahovat právě ty vystříhané scény, které ve filmové verzi chybí. Film začíná i končí vyprávěním příběhu Froda a Sama. Během úvodního souboje Gandalfa s Balrogem zazní ve skladbě Foundations Of Stone jeden z nejkrásnějších hudebních motivů filmu – sbor, jehož zpěv doprovází pád Balroga a Gandalfa do propasti. Krátce na to se Frodo a Sam setkají s Glumem, který je celou cestu sleduje. Glum je postava vytvořená počítačovou animací tak dokonale, že téměř není možné poznat, že není skutečnou osobou. Nejzajímavější je ale jeho psychika, Glum je nejsložitější postavou filmu. Pěkně je zahraná rvačka Sama a Froda s Glumem, kde se režisér ještě celkem věrně drží knihy. Pak se začínají rychlými střihy střídat příběhy všech tří dějových linií, čímž je film poměrně náročný na dobré seznámení diváka s dějem, nejlépe prostřednictvím knihy. Na plátně se objeví trojice pronásledovatelů – Aragorn, Legolas a Gimli, kteří se snaží dostihnout tlupu skurutů a osvobodit Smíška s Pipinem. Tato trojice se mi zdá ve filmu nejméně výrazná, přestože jí byl dán největší prostor. Postava Aragorna není na ztvárnění příliš složitá, je bezvýhradně kladný, obsazen je sice celkem dobře, ale nikoliv ideálně. Legolas v podání O. Blooma mě nezaujal vůbec ničím, zahraný je průměrně, Gimli se mi líbil v prvním díle, kde ještě nebyl nucen převzít úlohu baviče. V TTT však musí co chvíli bavit diváky vtipy a průpovídkami, které jsou mnohdy za hranicí vkusu (Gimliho stolování v síni Meduseld v porovnání s tím, jak probíhala hostina v Elrondově domě v knize) nebo příběh vůbec ruší a degradují postavu Gimliho oproti knize (Gimliho průpovídky na hradbách ). Skuruti nesou hobity do Železného pasu a Aragorn, Legolas a Gimli spěchají po jejich stopách přes území Rohirů – království Rohan. Rohan touží ovládnout čaroděj Saruman. V průstřihu se objevuje působivá scéna – pohled na Železný pas, Mordor a Sarumana, který v krátkém, ale výborně zahraném monologu objasňuje název filmu: "Kdo má dnes moc postavit se armádám Železného pasu a Mordoru? ...A spojenectví Dvou věží? Společně, můj pane Saurone, budeme vládnout této Středozemi....Rohan, můj pane, už brzy padne." Tyto záběry jsou doprovázeny krásnou skladbou The Uruk-hai. Pak se objevuje Edoras, sídlo krále Rohanu Théodena. Ve scéně, kdy do Edorasu přivezou smrtelně raněného Théodenova syna Théodreda, se setkáme i s jeho neteří Éowyn, synovcem Éomerem a rádcem Grímou. Z děje vyplývá, že král Théoden je zcela v moci Sarumana a pod vlivem Grímy. Éowyn je obsazena dobře, i když je asi starší, než by měla být, Miranda Otto se role zhostila dobře až na okamžiky, které se k jejímu věku již nehodí a působí kýčovitě (jak široce otevírá oči při souboji s Aragornem a později i při zprávě o jeho smrti). K.Urban v roli Éomera hraje velmi dobře a nedá se mu nic vytknout. Velmi obtížná je role Grímy Červivce, kterou B. Dourif zvládl perfektně. Mně osobně se nejvíce líbí, když stojí se Sarumanem, který posílá vojsko do Helmova Žlebu, na balkoně Orthanku a po tvářích mu tečou slzy... Následuje střih na Pipina se Smíškem a skuruty, kteří se zastavují k odpočinku. Zde se děj filmu opět poněkud odklání od knihy a blíží se spíše horrorovému žánru – zbytečně. V knize se skuruti více podobají lidem, se Smíškem a Pipinem mluví, rozhovory skřetů mezi sebou jsou perfektní a čtenář se často i zasměje. Ve filmu se spíše podobají zvířatům a mají jediný cíl – hobity sníst. Za oběť ale padne jejich druh a Smíškovi s Pipinem se podaří uprchnout. Kdyby se režisér držel více skvělých dialogů v knize, nepotřeboval by Gimliho jako baviče. Během pronásledování skurutů se Aragorn, Legolas a Gimli setkají s oddílem rohirských jezdců, vedených Éomerem. Dozvídají se , že skuruti byli předešlou noc všichni pobiti a o osudu dvou hobitů není nic známo. Setkání s rohirskými jezdci je podbarveno pěknou skladbou The Riders Of Rohan. Na koních, které obdrželi od Éomera, se trojice pronásledovatelů vydává znovu po stopách skurutů, Smíška a Pipina. Naleznou místo bitvy a nyní se začínají velmi působivě a rychle střídat obě dějové linie – noční útěk Smíška a Pipina z místa střetnutí a sledování jejich stop Aragornem ve dne. Před pronásledováním uprchnou hobiti do tajemného lesa Fangornu, kde se setkají se Stromovousem, entem, který se jich na přání Gandalfa ujme. Stromovous je velmi precizně vytvořen, při natáčení byl použit jednoduchý robot, který pro film byl překryt počítačovým obrazem enta. Stromovous vypadá impozantně a byl výborně namluven J. Rhys-Daviesem, který také ztvárnil Gimliho. Jako Stromvous se mi ale líbí mnohem více. Tato dějová část končí setkáním Smíška a Pipina s Gandalfem, ke kterému je Stromovous odnese. Ve střihu mezi dějovými liniemi vidíme znovu Froda a Sama, kteří se pod vedením Gluma vydávají na cestu z Emyn Muilu přes Mrtvé močály k Černé bráně Mordoru. Tato scéna je oproti knize zbytečně dramatizována pádem Froda do močálu, nepochybně proto, aby mohl P.J. ukázat efektně vyvedené mrtvoly – přízraky ve vodě. Naopak velmi hezký až dojemný je noční rozhovor Froda s Glumem, kdy Frodo osloví Gluma jeho skutečným, původním jménem – Sméagol. Rozhovor je náhle ukončen příletem Černého jezdce na "fell beast", před kterým se všichni schovají. Příběh pokračuje vstupem Aragorna, Legolase a Gimliho do Fangornu, kam se vydali po stopách hobitů. Zde se i oni posléze setkají s Gandalfem. Ve vzpomínkách Gandalfa znovu vidíme jeho boj s Balrogem, tentokrát až do efektního konce, kdy Gandalf svrhne Balroga dolů s hory – Balrog padá a oheň v něm pomalu uhasíná... Gandalf zůstane mrtev ležet a jeho duch bloudí mezi hvězdami... Nakonec je ale poslán zpět na Zem, aby dokončil svůj úkol – porazit mocnosti zla a osvobodit Středozem. Gandalf trojici vyzve k rychlé cestě do Edorasu a pomoci králi Rohanu Théodenovi. Následuje krásný záběr, v němž Gandalf přivolává svého koně, věrného Stínovlase. Dále všichni pokračují do Edorasu, na pomoc králi Théodenovi, jehož duše je v moci čaroděje Sarumana. V krátkém střihu vidíme Smíška a Pipina, které nese Stromovous, a hned na to velmi pěkně zpracovaný příchod trojice Frodo – Sam – Glum k Černé bráně Mordoru. Hudební motiv Mordoru je působivý, všichni tři herci hrají precizně – líbí se mi Samovo zděšení při pohledu na bránu ("Spaste nás!"), obavy Gluma i jeho dojemná snaha zachránit Froda ( nebo Prsten?) – snad pro ten okamžik převážilo jeho dobré "já"... Je zde jedna z mála scén, kdy režisér "dovolil" Frodovi být statečný, jeho odhodlání proniknout do Mordoru i za cenu téměř jisté smrti je hodné obdivu ("Nežádám tě, abys šel se mnou, Same."). Glumovi se podaří Froda od cesty branou odvrátit (s drobnými odchylkami proti knize) a ten se nakonec nechá od něj vést jinou, "tajnější" cestou, i přes nesouhlas Sama. Aragorn, Legolas a Gimli přijíždějí do Edorasu, krajinné záběry jsou nádherné. Následuje záběr komnaty, kde Éowyn oplakává Théodreda, který krátce předtím zemřel. Přijde za ní Gríma Červivec a jejich společná scéna je velmi působivá – oba hrají perfektně. Samotný Edoras je trochu zklamáním, ze všeho nejvíce připomíná zapadlou ruskou vesnici 19. století, a to jak stavebním stylem, tak i obyvateli a jejich oblečením. Ani Zlatá síň Meduseld nepůsobí nijak úchvatně. Následuje ovšem jedna z nejkrásnějších pasáží filmu, "vymítání Sarumana" – osvobození krále Théodena z moci Sarumana. Scéna je podbarvena skladbou The King Of The Golden Hall, nádhernou částí, i když krátkou, je motiv, kdy Gandalf kráčí ke králi a volá ho jménem. I. Mc Kellen hraje výborně a B. Hill, představující krále Théodena, je mu rovnocenným partnerem. Je to nejlepší nová postava ve filmu, hraje skvěle a ve scénách v Helmově Žlebu herecky zastiňuje Aragorna, který určitě nepodává tak výborné výkony. Proměna Théodena ze zchátralého starce v muže v plné síle je úžasně provedena a jeho herectví je zážitkem. Krásným momentem je, když se Théoden rozpomíná na Grímu – výraz hněvu, který se Théodenovi objeví v očích. Velmi hezká a dojemná je i scéna, kde Théoden hledá svého syna a posléze pláče u jeho hrobu... Gandalf a Aragorn se snaží přemluvit Théodena, aby se vojensky postavil Sarumanovi, ale ten z obavy o svůj lid odmítá a raději volí cestu do útočiště v Helmově Žlebu. Gandalf na Stínovlasovi se vydává hledat Éomera, se kterým je velká část Théodenova vojska. V závěru se objeví Aragorn s Éowyn, v trochu kýčovité scéně spolu zkříží zbraně a Aragorn oceňuje umění Éowyn v zacházení s mečem. V průstřihu vidíme Sarumana s Grímou v Orthanku – Gríma líčí, jak lid krále Théodena včetně žen a dětí odchází do Helmova Žlebu. Saruman se rozhodne vyslat jezdce na vrrcích… Zde je fantastické sledovat, jak málo stačí C. Leemu k vyjádření Sarumanovy povahy – stačí mu jen se pousmát a povytáhnout obočí – a hned je zřejmá všechna Sarumanova zloba, jeho nenávist k lidem a ještě něco víc – potěšení ze zla... Následuje opět střih na Froda a Sama, putující s Glumem. Poprvé se zřetelně projevuje vliv Prstenu na Froda – zcela proti svým způsobům se Frodo osopí na Sama, který se ho snaží varovat před sílícím vlivem Prstenu, ale už je pozdě. Frodo odsekne Samovi, že sám dobře ví, co má dělat, a že je to pouze jeho úkol... Scéna je zahrána bravurně, stejně jako následující monolog Gluma - vlastně dialog Sméagola s Glumem. Je to jedna z nejlepších částí filmu, vrcholný výkon A. Serkise, který hraje "zlé" i "dobré" "já" Gluma ve strhujícím rozhovoru. Na záběr na jásajícího Sméagola, který se dočasně zbavil Gluma, výborně navazuje další scéna, kdy Glum přinese Frodovi ulovené králíčky. Podle mého názoru jde o nejpůvabnější scénu filmu, lehkou, nenásilnou a vtipnou. V TTT už je mnoho patosu a hrdinských gest, takže tahle "lidská", obyčejná scéna působí neobyčejně osvěžujícím dojmem. Řeči Gluma a Sama mě rozesmějí spíše než rádoby vtipné poznámky Gimliho. Až dosud se PJ ve svém scénáři přibližně držel knihy, ale zajetím Froda a Sama gondorskými vojáky začíná největší a zároveň nejhorší změna filmu oproti knize. Zde je tato dějová linie opět přerušena a vidíme lid krále Théodena, putující do Helmova Žlebu. Doprovází je i trojice Aragorn – Legolas – Gimli spolu s Éowyn. Během cesty Gimli ostatní baví svými vtipy, což mi přijde trochu násilné. Aragorn vzpomíná na Arwen, ale jejich společná romantická scéna mi připadá kýčovitá a zbytečná. Po dotazu Éowyn na původ Aragornova šperku následuje další "vzpomínková" scéna, o nic lepší než předchozí, protože nyní se objevuje i Elrond, přemlouvající Aragorna, aby se vzdal Arwen a nechal ji odplout na Valinor. Arwen ale svůj dar nazpět od Aragorna nepřijme. Tyto až příliš romantické záběry jsou vystřídány opět jednou z nejméně podařených scén – napadením průvodu rohanského lidu jezdci na vrrcích. Tato akční scéna obsahuje spoustu nepravděpodobných situací, vrrci vypadají jako nějaké omšelé vycpaniny s velmi podivným čenichem. Ve srovnání třeba s Balrogem nebo Strážcem ve vodě dost bída. Slavnostním vyvrcholením je pak pád Aragorna do propasti s říčkou, který už je mimo veškerou logiku... A pohled na Aragorna, jak pluje jako leknín vodou, až je vyplaven na břeh – scénu zachrání až Aragornův kůň, ten je tam nejlepší. Rohanští úspěšně dorazí do Helmova Žlebu a začnou se chystat k obraně. Tam se také Éowyn dozví od Gimliho o domnělé Aragornově smrti. Hudební motiv je pěkný, avšak Éowyn v této scéně není přesvědčivá. Následuje střih na Orthank, kde Saruman chystá výbušninu a hovoří s Grímou. Záběr, kdy Saruman s Grímou vyjdou na balkon a Gríma spatří Sarumanovu desetitisícovou armádu, je velmi působivý. C. Lee přesvědčivě hraje Sarumanovu zlobu, která vrcholí jeho zvoláním: "Do války!!" a tiše pronesenou větou: "Pro lidstvo už nenastane ráno...". Pohled na Grímu, kterému po tvářích tečou slzy, dojem umocňuje. Mezitím při střídání dějových linií vidíme Smíška s Pipinem, kteří cestují se Stromovousem na sraz entů. Během cesty spatří Sarumanovu armádu, pochodující do Helmova Žlebu a dovtípí se, že začíná válka. Následuje záběr na Aragorna, ležícího na břehu říčky a v jeho snu Arwen, jež se nad ním sklání. Vnucuje se obava, zda se překrásný příběh o Frodovi a Prstenu plíživě nepřeměňuje v příběh Aragorna a Arwen... Aragorna zachrání jeho kůň, který se s ním rozjede do Helmova Žlebu. V průstřihu se objevuje Roklinka, kde Elrond přemlouvá Arwen, aby odplula na Valinor. Scéna by byla hezká, možná i dojemná, kdyby za Elronda byl obsazen někdo jiný – tento muž hrubého vzhledu s nepříjemným, místy až vulgárním hlasem nemůže být elf. Také Arwen není ideální – je sice hezká, ale nejlépe se vyjímá na plakátech. Ve své roli není přesvědčivá, dokonce si "šlape na jazyk", takže její elfština se vůbec nemůže rovnat řeči Galadriel. Naštěstí se scéna dál rozvíjí hezky, když Elrond Arwen líčí její budoucnost, která ji čeká ve Středozemi. Elrond už není vidět a Arwen ve scéně nemluví, což je perfektní. Sklání se nad náhrobkem Aragorna (proměna mrtvého krále v mramorovou sochu, aby se zdůraznil běh času, je velmi pěkná) a pak se osamělá, v černých závojích prochází pod opadávajícími stromy... Hudba – skladba Evenstar – je krásná. Ano, v této scéně (a v této jediné) se mi Arwen líbí. Arwen poslechne otce a odchází s ostatními elfy. Elrond za ní zamyšleně hledí a v duchu slyší hlas Galadriel, která s ním rozmlouvá. Je to hezká scéna, přestože se v knize vůbec nevyskytuje. Galadriel líčí nebezpečí, které hrozí Středozemi od Saurona a vybízí Elronda k poskytnutí pomoci lidem, kteří sami stojí proti Sauronovi. Přání pomoci lidstvu, přestože čas elfů již minul, není zcela nepravděpodobné. Mezitím putuje gondorský kapitán Faramir se svými muži i se zajatci do města Osgiliathu. Tato část děje je oproti knize zcela předělána, bohužel ke škodě filmu. Faramir má zcela jiný charakter, není zdaleka tak zdvořilý a moudrý jako v knize. Touží vypátrat, jaké tajemství před ním hobiti skrývají a podobá se spíše svému bratrovi Boromirovi. Faramir vyslýchá hobity a při tom se Frodo dozvídá, že Boromir je mrtev. V noci hlídka informuje Faramira, že byl nalezen třetí společník, jak loví ryby v zakázaném jezírku. Zde se děj opět začíná blížit knižní předloze, ale vše je mnohem akčnější a drsnější. Frodo je vyzván, aby následoval Faramira na útes nad jezírkem, kde uvidí Gluma a pochopí, že Faramir chce Gluma nechat zastřelit. Frodo od Gandalfa ví, že Glum by neměl být zabit, že "...má ještě cosi vykonat – dobrého nebo zlého..." a také za něj cítí zodpovědnost. Prosí proto Faramira, aby mu dovolil Gluma vylákat z jezírka. To se mu povede, ale Glum nechápe, že Frodo mu zachránil život a považuje jeho čin za zradu. Velmi hezky je udělána a zahrána scéna, kdy Faramir vyslýchá Gluma a z rozhovoru dvou částí Glumovy osobnosti (Gluma a Sméagola) se dozvídá, že hobiti Glumovi "ukradli jeho milášška". Zde je scéna podivně useknutá a není jasné, jak se Faramir dozvěděl, co je Glumův miláššek, protože je jisté, že Glum by to nikomu neřekl. To, co bylo v knize žert, je nyní drsný čin – Faramir přichází za hobity a mečem nalezne na Frodově hrudi Prsten na řetízku – to je samo o sobě dost divné, ve skutečnosti by měl jistě Frodo prsten dobře ukrytý pod košilí, to by mu Faramir usekal mečem knoflíky? Zároveň jim oznámí, že už zná celé tajemství, a že prsten půjde na pomoc Gondoru. Celá tato část na rozdíl od knihy postrádá logiku, ta byla položena na oltář akce – Faramir přece hobity už nepotřeboval, stačilo jim Prsten vzít, proč se s nimi vláčet do Osgiliathu? To nejlepší ale teprve přijde... Je škoda, že tato linie byla takto změněna, protože i ten nesmyslný děj herci hrají výborně, jak oba hobiti, tak Faramir a jeho muži, skvělý je jako vždy Glum...Frodo jedinečně ztvárňuje sílící vliv Prstenu na jeho psychiku, přestože něco podobného se v knize odehrává až v Mordoru. Nyní se děj přesune do Helmova Žlebu, kde zachráněný Aragorn informuje krále Théodena o obrovské armádě skurutů, která pochoduje k pevnosti. V následujícím rozhovoru B. Hill svým hereckým mistrovstvím zcela zastiňuje V. Mortensena. Nejen herecky, ale i král Théoden mluví moudřeji než Aragorn. Ten jej varuje, že skuruti přicházejí povraždit rohanský lid do posledního dítěte, ale Théoden, který si je toho vědom, odpovídá: "A co mám podle vás dělat? Podívejte se na mé muže! Jejich odvaha visí na vlásku! Pokud toto má být náš konec, dovedl bych je k takovému konci, aby byl hodný vzpomínek!". Aragorn znovu radí (a je to dost nesmyslné), aby Théoden vyslal jezdce hledat pomoc. Théodenova reakce je zahraná opravdu precizně. Odmítá s tím, že stejně nikdo nepřijde, zejména ne Gondor – velice působivé je, jak se v polovině slova odmlčí, potlačí rozhořčení a vysloví své rozhodnutí: "...Kde byl Gondor, když nás nepřátelé svírali? Kde byl Gon... Ne, pane Aragorne. Jsme sami!" Théoden vydává poslední rozkazy k obraně. Krásná a emotivní je scéna, kdy Théoden volá: "...Není čas! Válku máme na krku! Zabezpečte bránu!" a nad pevností začínají kroužit hejna vran... Stromovous zatím donesl Smíška a Pipina na sraz entů. Na svém setkání se mají enti rozhodnout, zda půjdou do války proti Sarumanovi. Enti jsou vytvořeni velmi pěkně, i zvukový doprovod je působivý. Mezitím v Helmově Žlebu probíhají horečné přípravy k bitvě – hezké a dojemné jsou záběry, jak Théodenovi vojáci odvádějí muže, ale spíše starce a velmi mladé chlapce od jejich nejbližších, aby si vyzvedli zbroj a připojili se k obráncům. Scéna Legolas – Aragorn se mi nelíbí, není přesvědčivě zahraná, a to zejména ze strany O. Blooma. Naopak nádherný je následující monolog krále Théodena, kterého obléká do brnění Gamling. Théoden stojí jako ve snách a napůl pro sebe, napůl ke Gamlingovi hovoří a vzpomíná: "...Kde je kůň a kde jezdec? Kde je roh, který zněl doširoka? Odešli jako déšť v horách... Jako vítr na lukách... Ty dny odešly na západ... Za pahorky, do stínu! Jak se to mohlo stát?" Tento monolog je doprovázen krásnou skladbou The Hornburg. Následuje rozhovor Aragorna s Halethem a pak (výjimečně) pěkná scénka s Gimlim, kterému je příliš dlouhá kroužková košile. V té chvíli zazní před pevností roh a rohanští zjišťují, že přichází početný oddíl ozbrojených elfů. Vstup elfů do pevnosti doprovází krásný hudební motiv Lothlorienu, úžasně zdramatizovaný bubnováním, též ve skladbě The Hornburg. V čele elfů přichází Haldir, který Théodenovi vysvětlí, že přicházejí na přání Elronda z Roklinky znouvu upevnit dávné spojenectví, které kdysi bylo mezi lidmi a elfy. Zde se opět PJ odchyluje od knihy, neboť v knize elfové do Helmova Žlebu vůbec nepřijdou. Tato změna mi ale nepřijde nijak nevhodná, protože nemění žádným způsobem následující děj a film příjemně oživí. Skutečnost, že by elfové přišli lidem na pomoc předtím, než navždy opustí Středozem, se mi nezdá nemožná. Navíc elfy z Lothlorienu pokládám za mnohem zdařilejší než z Roklinky – trojice Galadriel, Celeborn a Haldir je mnohem lepší po všech stránkách než trojice Elrond, Arwen, Legolas (po stránce vzhledu, řeči, chování). K Helmovu Žlebu dorazili skuruti a schyluje se k bitvě. Okamžiky před zahájením bitvy se mi zdají nejvíce působivé, divák se neubrání napětí, dojem ale dosti kazí nevhodné řeči Gimliho, které ruší celkovou vypjatou atmosféru. Pohled na zdi pevnosti, na nichž jsou připraveni obránci a před hradbami stojící armádu skurutů, patří k vrcholným scénám filmu. Tma, planoucí pochodně, blesky a déšť skvěle zvyšují dramatičnost chvíle. Bitva je zpracována skvěle až na několik poněkud komiksových a absurdních scén (výpad Aragorna a Gimliho postranní brankou, vytažení Aragorna a Gimliho Legolasem na laně, Legolas jedoucí na štítu apod.) Následuje střih na entí shromáždění, kde se Smíšek s Pipinem dozvědí, že enti se stále ještě nerozhodli, zda pomohou ostatním obyvatelům Středozemě proti Sarumanovi a Sauronovi. Vracíme se opět na místo bitvy, kde se skurutům podaří pomoci výbušniny, připravené Sarumanem, rozbořit část hradeb Helmova Žlebu. Situace se vyhrocuje, neboť skuruti se dostali za hradby pevnosti a obránci musí ustupovat. Mezitím se enti rozhodnou ostatní obyvatele Středozemě nepodpořit, což velmi rozzlobí Smíška –v této scéně Smíšek hraje dobře, asi mu mnohem lépe svědčí vážnější a dramatičtější scény než předstírání, že je naivní mladinký hobit. Pipin podává velmi dobrý výkon, i když je na něm přes všechnu práci maskérů vidět, že rozhodně nemůže být nejmladší z hobitů. Působivé je Smíškovo zvolání: "Ale jste součástí tohoto světa!" A chvíle, kdy Smíšek vysvětluje Pipinovi, že i Kraj pravděpodobně zanikne, patří k nejhezčím. V průstřihu se znovu vracíme na místo bitvy, kde se obránci stahují do pevnosti. Dojemným momentem je smrt Haldira. V okamžiku, kdy na něj Aragorn zavolá, aby se vrátili do pevnosti a Haldir na okamžik obrátí pozornost k němu, je zasažen nepřítelem. Hluk bitvy je potlačen a krátce zazní krásný elfí motiv z počátku skladby Isengard Unleashed, během kterého se Haldir potácí a je znovu, tentokrát smrtelně raněn. Aragorn se snaží proklestit si k němu cestu, ale do náruče zachytí Haldira již mrtvého... Tato část filmu je velmi hezká a dobře symbolizuje celou tragičnost bitvy i osudu elfů… V rychlém sledu se střídají další dramatické záběry bitvy – obránci se snaží uhájit bránu do pevnosti, pomůže jim však až Aragorn s Gimlim, kteří podniknou výpad postranní brankou. Tato scéna je tak nepravděpodobná a tak silně se blíží komiksům, že nemá smysl se jí blíže zaobírat... Jen si myslím, že kdyby se scénáristé trochu snažili vymyslet pravděpodobnější situace, bylo by to k prospěchu celého filmu. Útočníci prorazili do pevnosti a všichni obránci dostali rozkaz k ústupu. Aragorn a Gimli se dostanou zpět za pomoci Legolase, který je vytáhne na laně – opět další z velice slabých scén, které snižují důstojnost celého filmu a kazí celkový dojem. Následuje pohled na Smíška a Pipina se Stromovousem, který je chce vysadit na západní hranici lesa, aby se mohli dostat domů. Pipinovi se ale podaří Stromovouse přesvědčit, aby je vzal na jih, tak, aby prošli těsně kolem Železného pasu. Pipin to provedl s jasným záměrem přece jen zapojit enty do války. V rychlém sledu se nyní střídají záběry: vidíme gondorské vojáky v čele s Faramirem a se zajatci, jak se blíží k hořícímu Osgiliathu. Frodo prosí Faramira, aby ho nechal odejít, ale marně. Stromovous se Smíškem a Pipinem dojde až k Železnému pasu. Následuje jedna z nejlepších scén filmu, kdy Stromovous spatří vykácené stromy v okolí Železného pasu, zničenou krajinu, která se podobá mnohým dnešním průmyslovým oblastem. Rozhořčený Stromovous naříká pro své přátele – mrtvé stromy ("Stvoření, která jsem znal od semínek a žaludů!... Měly své vlastní hlasy...") a slibuje pomstu Sarumanovi ("V řeči elfů, entů ani lidí neexistuje kletba pro tuhle zradu!...Dnes v noci skoncuju se Železným pasem!"). Stromovous svolá ostatní enty a společně se vydávají k Železnému pasu. Jedná se opět o jednu z nejhezčích scén filmu, doprovázenou krásnou skladbou Isengard Unleashed. Začíná zde dramatické vyvrcholení filmu, kdy v rychlém sledu sledujeme rozhodujicí okamžiky všech tří dějových linií – vyústění zdařilé, strhující, které by však mohlo být i lepší… Zatímco enti pochodují na Železný pas, ocitneme se s Faramirem a jeho zajatci v Osgiliathu, který jeho obránci z posledních sil brání před útočícími skřety. Zde se dopustil PJ opravdu drastické změny oproti knize, kterou prostě nelze nijak pochválit ani omluvit – kouzlo, půvab a logika příběhu je obětována akčnosti za každou cenu. Touto změnou totiž PJ zničil samu podstatu dalšího děje příběhu – po celý zbytek druhého a celý třetí díl je kladen důraz na utajení akcí proti Sauronovi, zejména na naprosté utajení cesty Froda a Sama do Mordoru – v tom byla jejich síla a naděje všech obyvatel Středozemě. Dokonce i Aragorn v knize podnikal vojenské akce s cílem odvrátit pozornost Saurona od jeho vlastních hranic a Mordoru, proto předstíral, že Prsten má on a hodlá ho použít... Jinak neměli proti Sauronovi šanci, než v tichosti zničit Jeden Prsten... To vše je ale pryč, protože ve filmu se právě v Osgiliathu dozví Faramir a značná část jeho vojska od Sama vše o Prstenu i o tom, že zahubil Boromira... Co bylo v knize dojemným a tajným rozhovorem mezi Faramirem, Frodem a Samem, je nyní vykřičeno do světa. Poslední ránu logice příběhu zasadí hned v zápětí setkání Froda s Nazgúlem – Frodo sice skvěle hraje, jak se dostává stále více pod moc Prstenu, ale Nazgúl od té chvíle ví, kde je Prsten a kdo ho nese... Od něj se to logicky dozví i Sauron, a už by se nenechal zmást Aragornem, že Prsten má možná on... Naopak, celou silou by se Sauron obrátil k vlastním hranicím a za každou cenu by se snažil vzít Frodovi Prsten. Co s tím hodlá PJ dál udělat, je ve hvězdách a možná je lépe o tom nepřemýšlet. Divné je i to, že by se Nazgúl (!) nechal zastrašit Samem a jedním šípem... V průstřihu se děj opět vrací do Helmova Žlebu, kde vrcholí bitva a skřeti se dobývají branou do pevnosti. Zdá se, že je vše ztraceno, ale Aragorn přesvědčuje krále Theodéna, aby s ním vyjel útočníkům vstříc. Zprvu rezignující Theodén se pro Aragornův nápad nadchne – je úžasné sledovat jeho herecké mistrovství, jak napůl v transu se rozhodne vyjet proti nepříteli pro čestnou smrt v boji, jak se domnívá ("... Pro smrt a slávu...Ano! Nechť toto je hodina, kdy společně vytasíme meče! Tajemné skutky ožívají! Nyní promluví hněv! A zkáza! A úsvit rudý krví! Vpřed, Eorlovci!"). Samotný výpad z brány je doprovázen pěknou skladbou Forth Eorlingas, je efektní, ale bohužel trochu příliš nepravděpodobný – patrně by spíše vyjeli pro tu smrt než pro vítězství... Avšak nezranitelný Aragorn (bez přílby!) uprostřed válečného běsnění napjatě pozoruje Gandalfa, který přivedl na pomoc Eoméra se silným oddílem Rohirů. Stromovous s enty zatím pustoší Železný pas. Je to velmi pěkná a emocionálně silná část filmu – enti jsou bytosti ze světa fantazie a lze jim uvěřit vše, co dělají... Pro úplnou zkázu Železného pasu se rozhodnou prorazit přehradu a vpustit do Sarumanova "království" řeku. Dramatické záběry valící se vody, ničící vše, co jí stojí v cestě podbarvuje další část skladby Isengard Unleashed. Zatím Frodo absolvuje svoje setkání s Nazgúlem, zachrání ho věrný Sam... Scéna nelogická, zbytečná, ale pěkně zahraná – zvlášť se mi oba líbí po pádu na zem, kdy Frodo dokonce na Sama vytasí Žihadlo... E.Wood krásně hraje téměř úplnou nepříčetnost, kdy Sama ani nepoznává a Sam se ho dojemně snaží přivést k vědomí. V této scéně je opět použit působivý prvek, kdy hudba i všechny zvuky kromě vybraných jsou potlačeny – když se Frodo zase vrátí do reality, klesne k zemi a Žihadlo mu vypadne z ruky. Je slyšet jenom jeho povzdech a zařinčení meče... (Stejný efekt byl použit ve FOTR, když Prsten opouštěl Gluma, apod.). Dramatickým vrcholem filmu je Samův monolog, prokládaný průhledy na vítězné enty v Železném pasu a radující se vojsko krále Theodéna, které rozprášilo skřety. Jsou to krásné scény s nádhernými krajinnými záběry, ale... Sam by vzhledem ke své povaze nikdy takhle dlouho pateticky neřečnil – v knize se jedná o rozhovor Froda se Samem pod průsmykem Cirith Ungol při jejich posledním odpočinku před vstupem do země Mordor... Říkají krásné věty o příbězích, o lidech, kteří měli možnost vzdát se, ale neudělali to – tyto nadčasové věty jsou ale prokládány větami obyčejnými, což kouzelně stírá přílišnou patetičnost. Celý rozhovor, který skutečně dojímá, končí tak lidsky: "A teď byste si, myslím, pane Frodo, mohl docela dobře zdřímnout. Rád bych viděl, že jste se prospal..." Proč PJ nenechal příběh tak, jak je v knize? Je tam mnohem krásnější... Samův monolog vyslechne Faramir, který se vzápětí rozhodne je propustit. Faramirovo obrácení je trochu příliš náhlé... Frodo a Sam odcházejí za svým posláním do Mordoru a po cestě spolu rozmlouvají – je zde použita téměř doslova další část rozhovoru pod Cirith Ungolem. Jedná se o velmi hezký závěr filmu: "Zajímalo by mě, jestli se někdy dostaneme do písní nebo příběhů"... "Cože?"..."Zajímalo by mě, jestli si budou lidé někdy říkat: "Pojďte si poslechnout o Frodovi a Prstenu."..." "Frodo by se bez Sama daleko nedostal"..."No tak, pane Frodo, nedělejte si legraci. Myslel jsem to vážně." "Já taky." Epilogem je monolog Gluma, který je znovu zmítán vnitřním bojem svého dobrého a špatného "já". Tentokrát však Sméagol prohraje a Glum se rozhodne hobitům krutě pomstít – jednak za domnělou zradu a také z nezvladatelné touhy po Prstenu… Rozhodne se, že pomstu přenechá "jí". Posledním záběrem filmu je pohled na Froda a Sama, jak v doprovodu Gluma kráčí vstříc svému osudu... | ||
|
|
Nacházíte se na JCsoft's
FANTASY Homepage - http://www.jcsoft.cz/fantasy/ Optimalizováno pro Microsoft Internet Explorer 4.x (5.x) a rozlišení 1024x768x16/32bit Jan Čeřovský (c) 2000 All rights reserved Jakékoliv nalezené chyby ( špatné odkazy, chybějící obrázky, hrubky, ...) se nebojte nahlásit na můj e-mail.
|